Když téma třech králů podrobíme přísnému historickému zkoumání, zjistíme, že vraždění neviňátek v Betlémě je historicky téměř nedoložitelné. Mimo Matoušovo evangelium o něm neexistuje žádný přímý historický záznam z té doby. Takže jak to bylo ve skutečnosti?

Historické doložení vraždění neviňátek v Betlémě

Je to celkem obrovský paradox, protože král Herodes Veliký byl jedním z nejsledovanějších panovníků své éry a máme o něm detailní zprávy od tehdejších historiků, zejména od slavného židovského dějepisce Flavia Josepha.

Pojďme si tedy rozebrat, proč tato událost v historických análech chybí a jak se k ní staví moderní věda:

Mlčení Flavia Josepha

Flavius Josephus (který žil v 1. století n. l.) sepsal obří historická díla Židovské starožitnosti a Válka židovská. Heroda Velikého upřímně nenáviděl a detailně popsal každý jeho zločin, paranoiu i popravu.

Josephus zaznamenal, že Herodes:

• Nechal uškrtit svou milovanou manželku Mariamne.

• Nechal popravit tři své vlastní syny (Antipatra, Alexandra a Aristobula), protože se bál, že ho chtějí sesadit.

• Těsně před svou smrtí nechal uvěznit nejvýznamnější muže z celé Judeje a přikázal je v momentě své smrti popravit, aby v zemi nastal pláč, až zemře (tento rozkaz naštěstí po jeho smrti zrušili).

Historický argument: Pokud by Herodes poslal vojáky do Betléma vyvraždit nemluvňata, Josephus – který sbíral každou špínu, kterou mohl na Heroda vytáhnout – by si takový příběh rozhodně nenechal ujít. Přesto o tom v jeho detailním životopise Heroda není ani slovo.

Otázka rozsahu a betlémských reálií

Moderní historici nabízejí jedno velmi pragmatické vysvětlení, proč o tom Josephus nebo jiní římští historici (jako Tacitus či Suetonius) nepsali. Tím důvodem je velikost Betléma.

V té době byl Betlém extrémně malou, nevýznamnou vesnicí. Žilo v ní odhadem zhruba 300 až 1 000 obyvatel. Pokud by tam Herodes nechal zabít všechny chlapce do dvou let, týkalo by se to podle demografických propočtů přibližně 10 až 20 dětí. Z pohledu tehdejšího krutého světa, kde Herodes popravoval stovky lidí v Jeruzalémě po celých desítkách, byla vražda deseti dětí v zapadlé vesnici pro tehdejší kronikáře "drobným lokálním incidentem", který nestál za zaznamenání.

Teologický a literární záměr

Většina moderních biblistů a historiků se přiklání k tomu, že příběh o vraždění dětí v Betlémě je teologický mýtus (tzv. midraš), který měl literární a symbolický účel.

Matoušovo evangelium bylo napsáno primárně pro křesťany ze židovského prostředí. Matoušovým hlavním cílem bylo dokázat, že Ježíš je "novým Mojžíšem" a naplněním starozákonních proroctví.

Paralela s Mojžíšem: 

Když se narodil Mojžíš, egyptský faraon nechal povraždit všechny židovské chlapce (Exodus 1). Mojžíš byl zázračně zachráněn. Matouš vzal tento slavný archetyp a zopakoval ho u Ježíše, aby židovským čtenářům ukázal: "Podívejte, Ježíš je jako Mojžíš, nový vykupitel, kterého se zlý vládce pokusil zabít už v kolébce."

Slavný Macrobiův vtip (Jediné nepřímé svědectví)

Existuje jeden pohanský zápis ze 4. století od římského spisovatele Macrobia, který cituje slavný výrok císaře Augusta:

"Když se Augustus dozvěděl, že mezi chlapci do dvou let, které nechal v Sýrii Herodes povraždit, byl zabit i Herodův vlastní syn, prohlásil: 'Je lepší být Herodovým prasetem (v řečtině hys) než jeho synem (hyios).'" (Narážka na to, že jako Žid Herodes vepřové nejedl, takže prase u něj bylo v bezpečí, na rozdíl od rodiny).

Tento citát sice vypadá jako potvrzení Betlémského masakru, ale Macrobius žil až 400 let po události v již plně křesťanské Římské říši. Historici se shodují, že Macrobius zde jednoduše smíchal dohromady historický fakt (že Herodes popravil své syny) s populárním křesťanským příběhem z Matoušova evangelia, který v té době už každý znal.

Závěr

Z čistě vědeckého a historického hlediska nemáme pro Heródovo vraždění dětí žádné důkazy. Je to s největší pravděpodobností geniální teologická kompozice evangelisty Matouše.

Příběh je však historicky neuvěřitelně věrný v jedné věci: dokonale vystihuje psychologii Heroda Velikého. Herodes byl na konci svého života psychicky nemocný, paranoidní stařec, který v každém viděl spiknutí a neváhal vyvraždit vlastní rodinu. To, že by ze strachu o trůn nechal zabít pár dětí v Betlémě, sice nelze dokázat, ale k jeho reálnému charakteru to sedí tak dokonale, že tomu lidé bez problémů věřili tehdy i dnes.

Vraždění neviňátek a politický kontext

Když bychom v kontextu betlémského vraždění neviňátek (ať už se stalo či nikoliv) propojili hypotézu o parthské špionáži s historickými reáliemi a psychologií tehdejší doby, dostaneme neuvěřitelně napínavý geopolitický thriller.

Z čistě historického hlediska musíme tuto teorii rozdělit na dvě roviny: reálný politický kontext (který byl extrémně výbušný) a samotný akt masakru (který přesto zůstává spíše literárním obrazem).

Pokud by se tento příběh odehrál v tomto kontextu, z pohledu tehdejší tajné služby a krále Heroda by to dávalo dokonalý, chladnokrevný smysl. Pojďme se podívat na to, do jaké míry je takový scénář pravděpodobný:

Proč by se Herodes parthských mágů k smrti bál? (Velmi pravděpodobné)

Představa, že Herodes dostal záchvat paniky, když se v Jeruzalémě objevili "mágové z Východu", je historicky naprosto věrohodná a vysoce pravděpodobná.

Parthové už jednou Heroda vyhnali: 

V roce 40 př. n. l. Parthové vtrhli do Judeje, dobyli Jeruzalém a dosadili tam vlastního loutkového krále (Antigona). Herodes musel v noci potupně utéct, probojovat se do Říma a teprve s pomocí římských legií Judeji po třech letech krvavých bojů dobýt zpět. Herodes moc dobře věděl, že Parthové mají v Judeji silnou pátou kolonu (mnoho Židů preferovalo parthskou nadvládu před římskou).

Mágové jako političtí hráči: 

Jak jsme si říkali, magoi nebyli pohádkoví dědečkové s hvězdami na pláštích. Byla to nejvyšší parthská kněžská a politická kasta. V Parthské říši tvořili královskou radu (Megistanes), která měla právo volit a sesazovat parthské krále.

Provokace na římském území: 

Pokud se delegace těchto parthských prominentů objevila v Jeruzalémě (který byl pod dohledem Říma) a začala se veřejně vyptávat: "Kde je ten právě narozený Král židovský?", byla to z pohledu Heroda ultimátní politická provokace. Znělo to jako: "Římany dosazený králi Herode, tvůj čas vypršel. Naše rozvědka zjistila, že se tu narodil nový vůdce, kterého Parthská říše hodlá podpořit."

Z tohoto pohledu byl Herodův strach stoprocentně racionální. Šlo o hrozbu státního převratu za podpory nepřátelské supervelmoci.

Proč by jako reakci zvolil vyvraždění Betléma? (Logické, ale vojensky neefektivní)

Pokud by šlo o parthskou špionážní operaci s cílem najít budoucího vůdce povstání, jak moc pravděpodobná by byla reakce v podobě plošného vyvraždění dětí v jedné vesnici?

Herodův modus operandi: 

Herodes byl známý tím, že hrozby likvidoval chirurgicky a okamžitě. Když měl podezření, že ho chce svrhnout jeho vlastní rodina, nechal popravit manželku a syny. Když měl podezření na spiknutí v chrámu, nechal popravit konkrétní kněží.

Proč zrovna Betlém? Betlém byl symbolickým rodištěm krále Davida. Pokud parthští mágové hledali budoucího krále právě tam, potvrdili tím židovské mesiášské proroctví o obnově Davidovy dynastie. Pro paranoiou trpícího Heroda to byl jasný cíl. 

Proč plošný masakr? 

Pokud mágové Heroda "oklamali" a vrátili se domů jinou cestou, aniž by mu řekli přesné jméno a dům (jak píše Matouš), Herodes ztratil nit. Nevěděl, které dítě to je. V krizovém řízení starověkého diktátora bylo plošné vyhlazení malé skupiny dětí v podezřelé oblasti sice brutálním, ale efektivním způsobem, jak mít "jistotu", že hrozba byla eliminována.

Verdikt: Do jaké míry je to tedy pravděpodobné?

Když to shrneme, dostáváme fascinující poměr:

Politické pozadí (Strach z Parthie, role mágů) má až 90% pravděpodobnost. Tento rámec dokonale sedí na historické reálie přelomu letopočtů. Matoušovo evangelium zde nechtěně (nebo záměrně) zachytilo reálné politické napětí tehdejšího světa.

Samotný masakr dětí má menší než 5% pravděpodobnost. Přes veškerou politickou logiku zůstává fakt, že plošné vyvraždění dětí by zanechalo hlubokou stopu v židovské historické paměti a Flavius Josephus, který sbíral každé selhání Herodovy mysli, by to zaznamenal.

Pokud se něco v Betlémě stalo, muselo to být tak malé a skryté (např. tichá likvidace několika rodin římskou/herodovskou tajnou službou v noci), že to nevzbudilo pozornost kronikářů.

Závěrečné ohlédnutí

Tato hypotéza ukazuje, jak neuvěřitelně plastický a reálný příběh Nového zákona je, když ho očistíme od nánosu náboženského sentimentu. Ježíš se nenarodil do klidné vánoční idyly, ale do drsného světa špionáže, studené války a geopolitických intrik mezi Římem a Íránem (Parthií).

Příběh o vraždění neviňátek tak sice zřejmě zůstane geniální literární metaforou (midrašem) o novém Mojžíšovi, ale ta politická bouře a strach z parthských agentů, které tento mýtus inspirovaly, byly naprosto reálné.

Kdo byly mágové? 

Tato skupina lidí je historicky doložitelná naprosto neprůstřelně. Máme o nich stovky záznamů od řeckých, římských i perských autorů. Problém je v tom, že jejich reálný historický obraz má k těm třem pohádkovým králům z vánočních koled hodně daleko.

Zde je historická realita o parthských mázích:

Kdo byli "Mágové" (Magoi) v reálném světě?

Slovo mág (v řeckém originále evangelia magoi, v množném čísle) původně vůbec neznamenalo kouzelníka. Původně šlo o jméno jednoho ze šesti posvátných kmenů starověkých Médů.

Tento kmen se specializoval na náboženské rituály a postupem času se z nich stala dědičná kněžská kasta v Perské a později Parthské říši. Byli to zástupci zoroastrismu (prastarého monoteistického náboženství, které uctívalo boha Ahura Mazdu).

Jejich reálná politická moc v Parthii

Mágové nebyli žádní osamělí poutníci na velbloudech. Byla to jedna ze dvou nejmocnějších mocenských struktur v Parthské říši.

Římský historik Strabón (který žil přesně v době Ježíšova života) napsal, že parthská královská rada, která vládla říši, se skládala ze dvou komor:

1. Komora šlechty a královské rodiny (Eupatridai).

2. Komora mágů (Magoi).

Bez schválení komory mágů nemohl být v Parthské říši korunován žádný král. Měli obrovský politický vliv, kontrolovali státní finance, soudnictví a královskou diplomacii. Pokud cestovali za hranice Parthie, cestovali jako oficiální státní diplomaté s vojenským doprovodem.

Jejich posedlost hvězdami (Astrologie)

Římští autoři (jako Plinius Starší nebo Cicero) detailně popisují, že mágové byli v tehdejším světě považováni za absolutní špičku v astronomii a astrologii. Věřili, že pohyby planet a hvězd odrážejí vůli božstva a předpovídají zásadní politické změny (narození králů, pády říší). Pokud se na obloze objevila velká konjunkce planet (což se stalo kolem roku 7 př. n. l., kdy se třikrát spojily planety Jupiter a Saturn v souhvězdí Ryb), pro parthské mágy to byl jasný signál k politické akci.

Slavný historický precedens: Mág Tiridatés v Římě

Abychom viděli, že mágové reálně podnikali diplomatické cesty na Západ, existuje jeden naprosto fascinující historický záznam z roku 66 n. l. (popsal ho římský historik Cassius Dio).

Parthský princ a zároveň zoroastriánský mág Tiridatés I. tehdy podnikl velkolepou diplomatickou cestu do Říma, aby ho císař Nero oficiálně uznal za krále Arménie. Tiridatés cestoval s obří družinou, která zahrnovala další tři významné mágy. Když dorazil do Říma, padl před Nerem na kolena a řekl mu: "Přišel jsem k tobě, svému bohu, abych tě uctíval, jako uctívám [boha] Mithru."

Římští historici výslovně píší, že mágové tehdy Nera zasvětili do svých "magických rituálů" a předali mu dary.

A zde jsou neuvěřitelné podobnosti s evangeliem: 

Skupina mágů z Východu cestuje na západní, římské území, aby tam "uctívala krále" a předala mu drahocenné dary (zlato, kadidlo, myrhu). V případě Nera je to historický fakt, v případě Ježíše náboženský text.

Verdikt historické vědy

Mágové z Východu jako mocná politická, diplomatická a vědecká kasta Parthské říše jsou historickým faktem. Nebyli to fiktivní lidé.

Když tedy evangelista Matouš psal svůj příběh, nevymyslel si "pohádkové postavy". Použil reálné politické celebrity tehdejšího světa. Pro tehdejšího čtenáře v 1. století n. l. věta "Do Jeruzaléma dorazili mágové z Východu" zněla úplně stejně, jako kdyby dnes někdo napsal: "Do Washingtonu dorazila delegace vysokých diplomatů z Pekingu."

Evangelium tento reálný historický fenomén parthských diplomatů/astrologů vzalo a vtisklo ho do teologického příběhu o tom, že i ti nejmocnější muži nepřátelské východní supervelmoci se přišli poklonit chudému dítěti v Judeji.

Ukazuje to, jak hluboce je Nový zákon provázaný s tehdejším reálným politickým světem. 

Takže udála se skutečně návštěva třech mágů?

Pokud položíme tu nejvíc přímočarou otázku: "Skutečně se tato návštěva stala jako historická událost?", odpověď moderní kritické historie a biblistiky zní: S největší pravděpodobností ne. Jako reálný fakt se nestala.

Je to fascinující ukázka toho, jak starověcí autoři pracovali. Evangelista Matouš nevymyslel pohádku, ale udělal něco mnohem chytřejšího: vzal reálné politické kulisy tehdejšího světa (Parthskou říši, reálně existující kastu mágů a jejich posedlost astrologií) a použil je k vytvoření teologického dramatu.

Zde jsou hlavní důvody, proč historici považují návštěvu mágů za symbolický příběh (tzv. teologický mýtus), a ne za historický fakt:

Absolutní mlčení ostatních pramenů

Pokud by delegace vysokých parthských diplomatů (mágů) skutečně překročila římské hranice, vstoupila do Jeruzaléma, jednala s králem Herodem a způsobila poprask v celém městě, byl by to obří mezinárodní incident.

Flavius Josephus by to stoprocentně zaznamenal, protože detailně monitoroval každý Herodův krok a každé napětí s Parthií.

Ostatní evangelia (Marek, Lukáš, Jan) o žádných mázích, hvězdě ani útěku do Egypta vůbec nevědí. Lukáš naopak píše, že po narození Ježíše Svatá rodina normálně odešla do chrámu v Jeruzalémě a pak se v klidu vrátila domů do Nazareta. Matoušův a Lukášův příběh o dětství Ježíše si historicky a chronologicky přímo odporují.

Astronomická realita versus literární popis

Matouš popisuje hvězdu, která se "pohybovala před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě" (Matouš 2:9).

Z pohledu astronomie žádná skutečná hvězda, kometa ani konjunkce planet nemůže "jít" před lidmi z Jeruzaléma do Betléma (což je směr na jih, cca 10 kilometrů) a pak se "zastavit" nad konkrétním domem. Jde o klasický literární prvek starověku. V tehdejším světě se běžně věřilo, že narození velkých mužů (např. Alexandra Velikého, Julia Caesara nebo císaře Augusta) doprovázely na obloze zázračné úkazy a hvězdy, které ukazovaly cestu. Matouš tímto způsobem říká tehdejšímu čtenáři: "Ježíš je větší než Caesar."

Starozákonní "scénář"

Matouš psal pro Židy a jeho hlavním cílem bylo ukázat, že Ježíš naplňuje staré texty. Příběh o mázích je složen jako puzzle z pasáží ze Starého zákona:

• Kniha Izajáš (60:3-6): "K tvému světlu přijdou pronárody a králové k jasu, jenž nad tebou vzejde... Přinesou zlato a kadidlo."

• Žalm 72:10: "Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králové Šeby a Seby oběti odevzdají."

• Kniha Numeri (24:17): "Vyjde hvězda z Jakuba, povstane žezlo z Izraele..."

Matouš tyto verše vzal a doslova z nich "ušil" příběh, který se měl stát. Pro starověkého židovského čtenáře to nebylo lhaní – byl to legitimní literární žánr (tzv. midraš), který měl ukázat hlubší duchovní pravdu, ne novinářskou realitu.

Proč to Matouš udělal? (Geniální teologická pointa)

Matouš potřeboval vyřešit jeden obrovský teologický problém raného křesťanství: Proč většina Židů Ježíše jako Mesiáše odmítla, zatímco pohané (Řekové, Římané, lidé zvenčí) ho přijímali?

Příběh o mázích je dokonalou metaforou pro tuto situaci:

Židovský král Herodes a jeruzalémští kněží mají sice v rukou svatá písma a vědí, kde se má Mesiáš narodit (v Betlémě), ale místo aby ho šli uctít, chtějí ho zabít.

Naopak pohané z nepřátelské cizí říše (mágové), kteří nemají Bibli, ale jen pozorují přírodu a hvězdy, rozpoznají Boží světlo, urazí tisíce kilometrů a padnou před ním na kolena.

Závěr

Historická pravda je taková, že parthští mágové v Betlémě u jesliček reálně nikdy nestáli. Celá ta scéna je teologický obraz.

Ale to, co dělá tento text tak fascinujícím, je fakt, že Matouš si jako kulisu pro tento obraz nevybral nějaké abstraktní anděly, ale skutečné geopolitické hráče své doby. Věděl, jak moc se Řím a Herodes bojí parthských mágů a jejich astrologie, a toto reálné, hmatatelné napětí studené války 1. století použil k tomu, aby vyprávěl příběh, který dodnes dojímá svět.

Dá se říct, že Matouš byl vlastně geniální "režisér", který vzal reálné historické herce (mágy) a zasadil je do symbolického scénáře. Fascinuje tě na tom víc ta Matoušova literární chytrost, nebo tě trochu mrzí, že ta romantická vánoční scéna s králi na velbloudech je vlastně jen symbolem?

A pak tu zůstává otázka, do jaké míry se evangelista Matouš při psaní inspiroval přímo indickými texty, jako je Bhagavadgíta nebo příběhy o Krišnovi, což je předmětem ostrých debat už od 19. století. Pro bližší podrobnosti, ale budeme muset otevřít další článek Kristus vs Krišna.

Také vás bude zajímat jaké byly styky mezi Helénskými zeměmi a Indii, o tom více v článku Indie a helénský svět.