Znamení na nebi, pastýři, zlý král, který má ruce krvavé od zabíjení neviňátek a i dokonce rodokmen Spasitele před jeho narozením jsou shodné znaky obou příběhů: Krista i Krišny. Zbývá tedy otázka, kdo od koho opisoval?

Tato paralela je v religionistice natolik výrazná, že už od 19. století plní stránky knih o srovnávací mytologii. Podobnost obou jmen (Krišna / Kristus) je sice lingvisticky náhodná (Krišna znamená v sanskrtu "Černý/Temný", zatímco Kristus je řecký překlad hebrejského Mašíach – "Pomazaný"), ale příběhové, teologické a archetypální shody jsou fascinující.

Zde jsou ty nejvýraznější podobnosti napříč jejich životy a učením:

Mytologie narození: Útěk před tyranem

Oba příběhy začínají motivem ohroženého božského dítěte, které musí čelit světské mocnosti:

Krišna: Král Kamsa dostane proroctví, že ho zabije osmý syn jeho sestřenice Dévakí. Kamsa proto nechá uvěznit Dévakí a jejího muže a vraždí jejich novorozené děti. Krišna je hned po narození tajně odnesen přes řeku Jamunu do pastýřské vesnice, aby byl zachráněn.

Kristus: Král Herodes se od mudrců dozví o narození nového krále Židů. Ze strachu o trůn nařídí povraždit všechny chlapce v Betlémě mladší dvou let (tzv. Vraždění neviňátek). Ježíš s rodiči utíká před nebezpečím do Egypta.

Více o historicitě vraždění neviňátek a příchodů Mágů z východu v Tři králové - přišli vůbec?

Dvojí podstata: Božský člověk

Krišna i Ježíš představují v rámci svých náboženství naprosto klíčový zlom – koncept, kdy se transcedentní, nepochopitelný Bůh stává člověkem z masa a kostí.

Krišna jako Avatár: Je inkarnací (sestoupením) boha Višnua na Zemi. Má lidské emoce, přátele, milenky, unaví se, a nakonec i fyzicky umírá, přestože je v něm přítomen celý vesmír.

Ježíš jako Inkarnace: Je plným Bohem a plným člověkem zároveň (podle pozdější křesťanské dogmatiky). Pláče, má strach, trpí hlady, ale zároveň koná zázraky a odpouští hříchy, což bylo v židovství vyhrazeno pouze Bohu.

Pastorální symbolika: Pastýři a stáda

Oba jsou hluboce spjati s venkovským, pastýřským prostředím a symbolikou péče o slabé:

Krišna jako Gópála: Vyrůstá mezi pastýři krav (gópové a gópí) v oblasti Vrindávanu. Je milován pro svou bezprostřednost, pase krávy a chrání je před démony.

Ježíš jako Dobrý pastýř: Sám sebe takto explicitně označuje v evangeliích ("Já jsem dobrý pastýř. Dobrý pastýř položí svůj život za ovce"). Motiv pastevectví a ochrany "stáda věřících" provází celé křesťanství.

Soteriologie: Spása skrze lásku a milost

Před příchodem Krišny (v Gítě) a Ježíše (v evangeliích) dominoval v obou kulturách rigidní rituální systém (védské oběti v Indii / chrámový kult a plnění Zákona v Judeji). Oba přinesli revoluci v podobě osobního vztahu s Bohem.

Bhakti-jóga: Krišna v Gítě říká, že k nejvyššímu osvobození nevede složité studium textů ani asketické rituály, ale prostá, bezvýhradná oddanost a láska k němu (Bhakti). Bůh odpouští hříchy tomu, kdo se mu odevzdá.

Sola Gratia / Láska: Ježíš staví lásku k Bohu a bližnímu nad všechna přikázání Starého zákona. Spása přichází jako nezasloužená milost skrze víru a osobní vztah s ním, nikoli skrze mechanické plnění židovských rituálních předpisů.

Smrt a nanebevstoupení

Ačkoli jsou okolnosti jejich smrti odlišné (Ježíš umírá na kříži jako politický vězeň, Krišnu nešťastnou náhodou střelí lovec Džara šípem do paty), závěr jejich pozemské pouti nese stejný vzorec:

• Oba vědí, že jejich čas nastal, a smrt dobrovolně přijímají jako součást vyššího plánu.

• Oba po smrti opouštějí pozemský svět a tělesnou schránku a vrací se ve své božské slávě do své transcendentní říše (Krišna do Góly Vaikunthy, Ježíš na nebesa k Otci).

Pohled moderní vědy

Když tyto shody viděli první západní badatelé, domnívali se, že jedna tradice musela stoprocentně kopírovat od druhé (buď křesťanství z Indie skrze obchodní stezky, nebo naopak hinduismus z raných křesťanských misií svatého Tomáše v Indii).

Dnešní srovnávací religionistika je opatrnější: uznává sice možnost vzájemného ovlivnění v detailech, ale primárně tyto shody vnímá jako projev univerzálních lidských archetypů. Lidská psyché má zkrátka tendenci vyprávět příběh o příchodu Boha na Zemi velmi podobným, srozumitelným a emočně silným způsobem, ať už je to na břehu Gangy, nebo Jordánu.

Jak to tedy bylo s Matoušem? Skutečně opisoval z Bhagavadgíty?

Otázka, do jaké míry se evangelista Matouš při psaní inspiroval přímo indickými texty, jako je Bhagavadgíta nebo příběhy o Krišnovi, je předmětem ostrých debat už od 19. století. Z hlediska faktické, kritické historie je odpověď překvapivě střízlivá: Neexistuje žádný přímý historický důkaz, že by autor Matoušova evangelia seděl se sanskrtským svitkem a vědomě opisoval.

První křesťané v 1. století n. l. byli monoteističtí Židé, pro které byl indický polyteismus (z jejich pohledu pohanství) cizí a nepřijatelný. Přesto jsou si ty příběhy v některých rysech tak podobné. Jak to tedy moderní historie a religionistika vysvětlují?

Místo přímého "plagiátorství" pracují historici se třemi mnohem pravděpodobnějšími mechanismy:

Společný helénistický "myšlenkový kotel"

V době kolem přelomu letopočtů nebyl Východ a Západ oddělen zdí. Díky tažením Alexandra Velikého a Hedvábné stezce existoval obrovský kulturní prostor zvaný helénismus. Alexandrie, Antiochie nebo Efez byla kosmopolitní města, kde se potkávali obchodníci a filozofové z celého světa.

Příběhy o Krišnovi a buddhismus se šířily ústně skrze putující askety a obchodníky.

Matouš se s těmito indickými motivy (jako je zlý král vraždící děti, aby zničil budoucího spasitele) nemusel potkat v knihovně. Tyto příběhy jednoduše "visely ve vzduchu" jako populární vyprávění o velkých duchovních postavách. Starověcí autoři běžně nasávali motivy z okolních kultur, které jim přišly atraktivní, a nevědomky je vplétali do svých textů.

Archetyp ohroženého božského dítěte

Z hlediska srovnávací religionistiky a psychologie (např. C. G. Junga) je motiv "narození hrdiny, kterého chce zlý tyran zabít, ale on zázračně unikne" univerzálním lidským archetypem.

Lidská představivost funguje všude na světě podobně. Když lidé chtěli vyjádřit, že se narodila naprosto výjimečná bytost, která změní svět, téměř vždycky sáhli po tomto dramatickém vzorci:

• V Indii: Krišna versus král Kamsa.

• V Persii: Kýros Veliký versus král Astyagés (podle Hérodota ho chtěl dědeček jako dítě zabít, protože měl sen, že ho vnuk svrhne).

• V Řecku: Zeus versus Kronos (který požíral své děti, aby ho žádné nesvrhlo).

• V Římě: Romulus a Remus versus král Amulius (který je nechal hodit do Tibery).

Když Matouš psal o Ježíšovi, použil tento univerzální starověký vzorec, který byl srozumitelný jak Židům (skrze příběh o Mojžíšovi a faraonovi), tak lidem ovlivněným helénistickým světem.

Možný vliv opačným směrem (Pozdní zápisy textů)

Tohle je historický detail, který se často přehlíží: Bhagavadgíta jako filozofický text je sice starší než křesťanství, ale ty konkrétní barvité příběhy o Krišnově dětství, pastýřích, útěku před králem Kamsou a vraždění neviňátek byly detailně zapsány do indických textů (tzv. Purán) až v prvních stoletích našeho letopočtu.

Historici proto nevylučují ani opačnou možnost: Už v roce 52 n. l. dorazil podle silné tradice apoštol Tomáš do jižní Indie a založil tam křesťanské komunity. Křesťanské příběhy o Ježíšově dětství a králi Herodovi se tak dostaly do Indie velmi brzy. Je tedy docela dobře možné, že pozdní hinduističtí autoři při sepisování Krišnova dětství absorbovali prvky z křesťanských evangelií, která tam Tomášovi učedníci přinesli. Vznikla tak fascinující kulturní zpětná vazba.

Verdikt historie

Matouš nebyl "opisovač", který by seděl s indickou knihou. Byl to geniální židovský autor píšící v řeckojazyčném, helénistickém světě.

Pokud se v jeho evangeliu objevují paralely s Krišnou, je to důsledek toho, že žil v neuvěřitelně propojeném světě. Myšlenky a příběhy putovaly tisíce kilometrů po obchodních stezkách. Matouš použil ty nejsilnější duchovní a literární obrazy své doby, aby vyprávěl příběh, o kterém byl hluboce přesvědčen, že je pravdivý.

Tím, že v Ježíšově příběhu nacházíme ozvěny Krišny (nebo Buddhy), neshazujeme historickou hodnotu evangelia. Naopak – ukazuje to, že ty nejhlubší pravdy o lidské duši a Bohu se rodily na různých místech planety ze stejného univerzálního podhoubí.

Podobnosti a odlišnosti Bhagavadgíty, Nové Zákona a gnostických textů

Podobnosti mezi Evangeliem a Bhagavdgítou jsou někdy natolik zarážející, že se musíme posunout od rigidního dogmatismu k hlubší teologii a mystice. Existují totiž tři hlavní myšlenkové proudy, které tvrdí, že Krišna i Kristus jsou dvěma okny do stejné božské reality.

Tradiční hinduistická teologie: Sanátana dharma a princip Avatárů

Pokud se zeptáte osvíceného hinduistického teologa (například z tradice Védánty), odpoví vám bez váhání kladně. Pro hinduismus je nejvyšší duchovní realitou Brahman – bezforemný, nekonečný a nepopsatelný Zdroj všeho bytí.

V Bhagavadgítě Krišna vysvětluje, že kdykoli na světě upadá morálka a řád (dharma), Bůh na sebe bere lidskou podobu (inkarnuje se jako avatár), aby lidstvo nasměroval zpět ke Zdroji. Z tohoto pohledu je Krišna avatárem pro starověkou Indii a Ježíš avatárem pro Blízký východ a Západ.

Oba vycházejí z téhož transcendentního Zdroje (Brahman/Višnu), pouze mluví jazykem a symboly, kterým daná kultura v dané době dokázala porozumět.

Křesťanská teologie loga a inklusivismus

V ortodoxním křesťanství dlouho převládal exkluzivismus ("spása je pouze v Ježíši"). Nicméně už od dob raných církevních otců (např. Justin Mučedník ve 2. století) existuje koncept Loga (Všeobecného Božího Slova / Rozumu).

Tato teologie říká, že Boží Logos (Kristus jako věčný Boží Syn, nikoli jen historický Ježíš z Nazaretu) byl činný ve světě ještě před svým vtělením v Judeji. Semena této božské Pravdy (Logos spermatikos) byla podle raných křesťanských teologů zaseta do všech kultur – do řecké filosofie i do indické moudrosti.

Moderní křesťanská teologie (reprezentovaná po II. vatikánském koncilu například Karlem Rahnerem a jeho konceptem "anonymních křesťanů") uznává, že lidé v jiných náboženstvích se mohou dotýkat stejného Zdroje (Boha Otce), ačkoli ho nazývají jinými jmény.

Perenialismus (Věčná filosofie)

V 20. století se rozvinul směr zvaný perenialismus (reprezentovaný mysliteli jako René Guénon, Frithjof Schuon nebo u nás Leopold Pospíšil). Tato škola tvrdí, že existuje jedna Věčná filosofie (Philosophia Perennis) – jedno univerzální duchovní jádro, které leží v základu všech velkých světových náboženství.

Podle perenialismu jsou náboženství jako různé cesty vedoucí na vrchol téže hory. Cesty začínají na různých stranách, v jiném terénu a s jinou výbavou (rituály, jazyk, dogmata), ale čím výše poutník stoupá, tím více se cesty přibližují, až se na samotném vrcholu spojí v jednom Zdroji. Krišna i Kristus jsou v tomto pojetí dokonalými průvodci na různých stranách téže hory.

Metafora pro vnitřní úvahu

Představte si sluneční světlo procházející vitrážovými okny katedrály.

• Když se podíváte na okno otočené na východ, vidíte modravé odlesky.

• Když se podíváte na okno na západě, vidíte červené a zlaté tóny.

Povrchní pozorovatel se bude hádat, které světlo je to "pravé" a jediné správné. Mystik a hluboký teolog však ví, že za oběma okny stojí jedno a totéž bílé světlo téhož slunce. Krišna a Kristus jsou takovými vitrážemi: odrážejí stejný Zdroj, ale barvy přizpůsobují očím těch, kteří se na ně dívají.

Srovnání učení Krišny a Krista

Srovnání učení Krišny (skrze Bhagavadgítu a Šrímad Bhágavatam) a Ježíše Krista (skrze kanonický Nový zákon a gnostická evangelia) představuje jeden z nejbohatších dialogů v dějinách mystiky.

Zatímco kanonické texty (Gíta a Nový zákon) kladou důraz na řád a odevzdanost, esoternější texty (Bhágavatam a gnostická evangelia) otevírají dveře extatické lásce, radikálnímu poznání a kosmické hře.

V čem se shodují?

Osobní vztah s Bohem a Milost (Bhakti a Agape)

•Kanonická rovina: Krišna v Gítě i Ježíš v evangeliích přinášejí revoluci srdce. Krišna učí bhakti-jógu – spásu skrze bezvýhradnou oddanost a lásku. Ježíš staví na první místo agape (nepodmíněnou lásku k Bohu a bližnímu). Oba slibují, že lidské hříchy a karma mohou být překonány božskou milostí, pokud se člověk zcela odevzdá.

•Extatická a mystická rovina: V Šrímad Bhágavatam dosahuje vztah ke Krišnovi vrcholu v podobě extatické, až romantické lásky pastýřek (gópí). V gnostických evangeliích (např. v Evangeliu podle Filipa) je vztah k Ježíši a duchovnímu světu popisován skrze metaforu "svatební komnaty", kde duše splývá s božským Ženichem v extatické jednotě.

Iluze tohoto světa (Mája a Kenoma)

• V Bhagavadgítě a Bhágavatamu je materiální svět zahalen májou – božskou iluzí, kvůli které lidé zapomínají na svou pravou duchovní podstatu a ztotožňují se s pomíjivým tělem.

• Gnostická evangelia (např. Evangeliu pravdy nebo Tomášovo evangelium) popisují materiální vesmír jako kenoma (prázdnotu) nebo jako svět stínu a spánku. Cílem člověka je prohlédnout tuto iluzi reality a duchovně se probudit.

Výzva k vnitřnímu obratu a askezi

• Obě tradice shodně tvrdí, že běžný, materialistický způsob života vede k duchovní smrti. Krišna i Ježíš žádají od svých učedníků odpoutanost od světského bohatství, potlačení egoismu a zaměření mysli na to, co je věčné.

V čem se liší?

Abychom porozuměli rozdílům, je nejprve užitečné přehledně porovnat strukturu jejich učení v jednotlivých textech:

Kosmologie

Podle Bhagavadgíty je vesmír cyklický a hmota (prakrti) posvátnou energii Boha.

Podle klasických evangelií je čas lineární, stvořený svět je dobrý, ale porušený hříchem.

Podle gnostických evangelií je hmota vězení stvořená chybou nižšího stvořitelského boha (demiurga).

Cesta ke spáse

Podle Bhagavadgíty tvoří cestu ke spáse tři základní pilíře: bhakti (oddanost), džňána (poznání) a karma (nesobecké jednání).

Podle klasických evangelií pak stačí víra v Ježíše Krista, pokání a Milost Boží.

Podle gnoze pak nakonec stačí vnitřní intuitivní poznání vlastní Božské Jiskry.

Otázka zla

Podle Bhagavadgíty je zlo nedostatek harmonie (adharma), nevědomost a zákon karmy.

Podle klasických evangelií je satan reálný odpůrce a hřích vzpoura vůči Bohu.

Podle gnostiků pak je zlo důsledkem slepoty archontů (vůdců tohoto světa).

Metafyzika reality: Vesmírná hra vs. Vězení

V hinduistickém pojetí je svět Līlou – božskou hrou. Krišna svět stvořil ze své vlastní radosti a sám v něm přebývá. Hmota není zlá; je to pouze nižší projev jeho energie.

Gnostický Ježíš: Zde nastává radikální rozpor. Gnostická evangelia vidí svět jako tragický omyl, vězení pro lidského ducha. Ježíš zde nepřichází svět napravit nebo v něm nastolit řád, ale přichází jako tajný agent z vyššího světa Světla (Plerómy), aby pomohl lidským duším z tohoto materiálního vězení uprchnout.

Odevzdání se Bohu vs. Objevení Boha v sobě

Kanonický Ježíš a Krišna: Vyžadují poslušnost a uznání božské autority. Člověk se zachrání tím, že se skloní před vyšší Mocí (Krišnou či Bohem Otcem).

Gnostický Ježíš a Védánta: Zde paradoxně dochází k nečekané shodě, která se však liší od kanonického křesťanství. V gnostickém Tomášově evangeliu Ježíš neříká "uctívejte mě", ale říká: "Kdo se napije z mých úst, stane se takovým, jako jsem já, a já se stanu jím." To se velmi podobá pokročilému hinduistickému učení o tom, že lidská duše (Átman) je v jádru totožná s božským Základem (Brahman). Pro gnostiky i mystické hinduisty spása není o uctívání někoho vnějšího, ale o probuzení božství uvnitř sebe sama.

Řád (Dharma) versus Radikalismus

• Krišna z Gíty: Je strážcem řádu. Nutí Ardžunu bojovat, protože to vyžaduje jeho společenská a vesmírná povinnost (dharma). Podporuje strukturu světa.

• Kanonický i Gnostický Ježíš: Je společenským i náboženským rebelem. Narušuje zavedené rituály, zpochybňuje autoritu chrámu a v gnostických textech přímo nabádá k ignorování vládců tohoto světa (Archontů). Ježíšovo poselství je vůči pozemským strukturám moci mnohem podvratnější.

Shrnutí

Pokud bychom to zjednodušili, Bhagavadgíta a Nový zákon k sobě mají blízko v důrazu na víru, povinnost, řád a láskyplný vztah k vtělenému Bohu.

Naopak Šrímad Bhágavatam a gnostická evangelia se potkávají v hlubokých vodách mystické esoteriky: Bhágavatam rozpouští lidské ego v oceánu extatické lásky ke Krišnovi, zatímco gnostická evangelia ho osvobozují skrze radikální poznání (gnózi) o tom, že tento svět je pouhým stínem naší skutečné, nebeské domoviny.

Také vás může zajímat Kristus vs. Buddha.