Prastaré mýty

Prastaré mýty původních obyvatel severní Ameriky nemusíme brát vážně, vypadají jako příběhy ze snů. Zarážející je však, že velká část z nich v sobě uchovává vzpomínku na prastarou katastrofu a některé vzpomínky pak připomínají jiné mýty z opačných konců světa. Náhoda?

Tyto příběhy navazují vzdáleně na to, co se skutečně událo v Channeled Scablands a co o tom věděl J.Harlen Bretz.

Kmen Brulé z konfederace Lakotských národů

Kmen Brulé z konfederace Lakotských kmenů mají příběhy o "světě předcházejícím tomuto světu", kdy se "lidé a zvířata zvrhli a zapomněli na své spojení se Stvořitelem".

A tak se Stvořitel rozhodl "svět zničit a začít znovu". Napřed varoval několik dobrých lidí, aby se odebrali na nejvyšší vrcholky hor a poté seslal dolů na zem "nelítostné Bouřné ptáky, aby svedli ohromnou bitvu s lidmi a velkými zvířaty".

Nakonec, když byla bitva v plném proudu, Bouřní ptáci udeřili svými mocnými blesky všichni najednou. Síla tohoto úderu zatřásla celým světem. Pohoří se hroutila a lesy a prérie zachvátily požáry. Plameny vyletovaly až k obloze a křižovaly ji všemi směry. Ušetřily jen těch pár lidí na nejvyšších vrcholcích… Dokonce i skály rudě žhnuly a obří zvířata i zlí lidé shořeli na místě, kde stáli.

Když Stvořitel začal zpívat píseň stvoření, dalo se do deště. Stvořitel zpíval čím dál hlasitěji a začalo pršet tak, že se řeky vylily z břehů a voda zaplavila krajinu. Nakonec Stvořitel dupl na zem, která se za velkého zemětřesení otevřela. A z ní se vyhrnuly přívalové vlny, které zaplavily celý svět. Nad hladinou zůstalo jen několik málo vrcholků hor, na kterých přežilo pár lidí…

Když voda opadla, lidé vyšli do krajiny, kde našli vybělené kosti obrovských zvířat, pohřbené v bahně a kamení… A dodnes je lidé v dakotské pustině nacházejí.

Passamaquoddyové, Mikmakové a Malesité

Pozoruhodné je, že tento mýtus z konce poslední doby ledové, kdy v Severní Americe vyhynuli veleobři, nacházíme u Passamaquoddyů, Mikmaků i Malesitů.

Hovoří se zde o bytosti zvané Gluskap, popisované jako duch, medicinman a čaroděj. Ten stvořil první zvířata a mezi nimi i prvního bobra tak velkého, že když postavil přehradu, voda zaplavila zemi od obzoru k obzoru. 

Gluskap poplácal bobra po hřbetě a ten se zmenšil na svoji dnešní velikost.

Kučinové z Britské Kolumbie 

Kučinové vypráví o dobách v dávné minulosti, kdy jejich věštci byli znepokojeni svými sny, které předpovídali zánik a zničení.

Jeden z nich prohlásil: "Zdálo se mi něco velmi zvláštního. Ve snu jsem viděl takový déšť, že jsme se všichni utopili."

A jiný uvedl: "Zdálo se mi, že řeka vystoupila ze břehů, zaplavila naše příbytky a my jsme všichni zemřeli." 

I další se přidávali s podobnými sny.

Lidé věštcům nevěřili, ale věštci se přesto rozhodli postavit ohromné plavidlo z mnoha kánoí pospojovaných k sobě.

Nedlouho poté, co s prací skončili, začalo pršet. Kapky deště byly velké jako kapky ptačí vejce a tak těžké, že zabíjely malé děti. Ti, kteří uvěřili, vzali své rodiny, naložili zásoby potravin a čekali. A plavidlo stoupalo a stoupalo na hladině vody.

Po dlouhé době déšť ustal a lidé cítili, že voda upadla. Jejich plavidlo spočinulo na vrcholu hory Kučin. Pak spatřili krajinu pod sebou. Zkáza, na kterou hleděli, však byla strašlivá.

Pimové

Pimové, "Říční lidé", dnes žijí v Arizoně, kam se kdysi dávno přesunuli z místa mnohem severněji. Stejně jako u Kučinů, i zde figuruje věštec, kterého varoval velký orel, že přijde potopa.

Orel navštívil věštce čtyřikrát, ale ten bral jeho varování na lehkou váhu.

Orel jej nabádal: "Raději věř, že celé údolí bude zaplaveno a vše bude zničeno."

"Lžeš!" odporoval věštec.

"A ty jsi věštec, který nevidí do budoucna!"

Sotva pták zmizel, ozvalo se dunivé zahřmění, hlasitější než cokoliv předtím… Slunce se skrylo za temné mraky a zemi osvětloval jen matný přísvit, šedý a mlhavý. Země se otřásala a ozýval se burácivý zvuk, jako když se dá do pohybu něco obrovského. Lidé před sebou spatřili kolmou zelenou stěnu, jak se řítí k nim a vyplňuje údolí z jednoho konce k druhému.

Napřed nechápali, co se děje, ale pak s hrůzou zjistili, že to je stěna zelené vody a ničila vše, co jí stálo v cestě. Chopila se věštcova obydlí a odnesla je pryč. Už ho nikdo nikdy neviděl. Pak voda smetla vesnici, lidi, pole i stromy, vymetla údolí dočista jako obrovské koště.

A pak se hnala údolím do dáli, aby šířila zkázu dál a dál.

Montagnesové

Montagnesové, kteří patří do algoquinské jazykové rodiny vyprávějí, jak bůh Manabuš po povodni obnovil svět:

Jednoho dne byl Manabuš na lovu se svou smečkou cvičených vlků a stal se svědkem nevídané věci: Vlci vběhli do jezera a zmizeli v něm. Skočil za nimi do vody, aby je vynesl ven, a když to udělal, celý svět zalila potopa.

Manabuš tedy poslal na průzkum havrana, aby našel nějaký kus hlíny, ze kterého by se dal stvořit nový svět, ale pták se vrátil, aniž by svůj úkol splnil.

Manabuš tedy poslal dalšího, ale i ten se vrátil s nepořízenou.

Nakonec vyslal ondatru, která mu donesla dostatek zeminy na to, aby mohl začít znovu tvořit svět.

Odžibvejové

Odžibvejská legenda je nejzajímavější:

Hvězda s dlouhým, mohutným ohonem jednoho dne zničí svět, až se dostane příliš nízko. Už tady dole u nás jednou byla. Svítila jako slunce a její ocas zářil spalujícím žárem.

Kometa spálila vše na povrchu země, nezbylo nic. Indiáni tu byli už předtím, než se to stalo. Obývali zemský povrch. Ale začaly se dít nesprávné věci; mnoho lidí opustilo duchovní cestu. Velký duch Manitou je varoval dlouho předtím, než kometa přilétla. Medicinmani říkali všem, ať se připraví. To, co se dělo se Zemí, nebylo dobré…

A pak přiletěla kometa. Měla dlouhý, mohutný ocas a všechno spálila. Letěla tak nízko, že její ocas spaloval zemi…

Kometa změnila způsob života na Zemi, přežití bylo obtížné. Počasí bylo mnohem chladnější než předtím…

Odžibvejská pověst (Archaeoastronomy: The Journal of the Center for Archaeoastronomy; soubor VIII, č.1-4, prosinec – leden 1985, str. 99.)