Kristus vs. Buddha

Zde nebudeme řešit, co rozděluje tato dvě veliká náboženství, ale ponoříme se hluboko do historie, abychom se pokusili z těch malých střípků historických pramenů dopátrat, zda se mohl Kristus inspirovat indickým učením. Pronikneme i do tajemství života Therapeutů z Egypta a pokusíme se poznat počátky klášterního života v křesťanství.

Mnohé z nás může zarážet podobnost učení mezi Buddhou a Ježíšem Kristem, oba totiž učí o odpoutanosti od tohoto světa, milosrdenství a soucitu, až se jeden ptá, zda se neinspirovali od sebe. Vysvětlení však může být úplně jiné.

Více o tom ve videu:

Co je spojuje?

Na první pohled by se mohlo zdát, že tesař z Nazaretu a princ z podhůří Himalájí nemají moc společného, ale když odhlédneme od náboženských dogmat, najdeme mezi nimi fascinující paralely.

Zde je několik hlavních věcí, které Ježíš a Buddha sdílejí:

Etické jádro: Láska a soucit

Oba stavěli na radikální proměně lidského srdce.

• Ježíš mluvil o bezpodmínečné lásce (agapé) a o tom, že máme milovat své nepřátele a bližního jako samého sebe.

• Buddha učil mettu (milující laskavost) a karunu (soucit) ke všem cítícím bytostem bez rozdílu.

Zlaté pravidlo

Oba formulovali základní morální pilíř lidstva, i když každý trochu jinak:

• Ježíš: "Jak chcete, aby lidé činili vám, čiňte i vy jim." (Matouš 7:12)

• Buddha: "Neubližuj druhým tím, co by bolelo tebe." (Udanavarga 5:18)

Kritika tehdejšího establishmentu

Ani jeden z nich nebyl zrovna oblíbený u tehdejších elit.

• Ježíš ostře vystupoval proti pokrytectví farizeů a tehdejších náboženských vůdců.

• Buddha odmítl rigidní kastovní systém hinduismu a monopol bráhmanů na duchovní vědění. Tvrdil, že osvícení je dostupné všem.

Učitelské metody (podobenství)

Oba byli mistři příběhů. Místo složitých teologických přednášek používali metafory ze života obyčejných lidí, aby předali hluboké pravdy. Ježíš měl své podobenství o marnotratném synovi, Buddha zase o hořčičném semínku nebo o domě v plamenech.

Životní styl a pokušení

• Oba opustili běžný život a před začátkem svého veřejného působení odešli do izolace (poušť / les).

•Oba čelili pokušení archetypálního zla: Ježíše na poušti pokoušel Satan, Buddhu pod stromem bódhi pokoušel démon Mára. Oba odolali.

Zjednodušeně řečeno: Zatímco Ježíš kladl větší důraz na vztah k Bohu a spravedlnost a Buddha na mysl, psychologii a vymanění se z utrpení, jejich cíl pro chování člověka na Zemi byl v podstatě totožný: buďte k sobě laskaví, odpusťte si a ego nechte stranou.

V obou případech to byla radikální duchovní a společenská revoluce. To, že mají tolik společného, není náhoda – pramení to ze dvou hlavních důvodů: z tehdejší historicko-společenské situace a z univerzální lidské psychologie.

Reakce na rigidní systém a krizi elit

Oba muži se narodili do doby, kdy tehdejší náboženství zkostnatělo. Stala se z nich chladná mašinérie ovládaná elitami, která běžným lidem spíše přitěžovala, než aby jim pomáhala.

V Indii (Buddha): Tehdejší védské náboženství bylo extrémně rituální. Spása závisela na drahých obětech, které mohli provádět pouze kněží (brámani). Společnost byla rigidně rozdělena na kasty a pokud ses narodil nízko, měl jsi smůlu.

V Judeji (Ježíš): Židovská společnost byla pod tlakem římské okupace a domácí náboženské elity (farizeové a saduceové) se soustředily na úzkostlivé dodržování stovek drobných zákonů a rituální čistoty, přičemž zapomínaly na lidskost. 

Buddha i Ježíš přišli a řekli: 

"Takhle ne. Podstatou není vnější rituál, ale vnitřní stav vaší mysli a srdce." 

To bylo pro tehdejší vládce naprosto skandální.

Demokratizace spirituality

Před nimi bylo duchovno často elitářskou záležitostí (pro čisté, bohaté, vyvolené nebo vzdělané). Oni ho vzali a dali ho všem.

Buddha otevřel své učení (dharmu) všem kastám, ženám i mužům, vrahům i králům. Prohlásil, že každý má potenciál dosáhnout probuzení. Ježíš sedal u stolu s celníky, prostitutkami, nemocnými a chudými – tedy s lidmi na okraji společnosti, kteří byli tehdejší církví považováni za "nečisté".

Posun od strachu k vnitřní svobodě

Předchozí systémy často fungovaly na principu obchodu s božstvem: 

"Já ti obětuju kozla/přinesu dar, ty mě na oplátku nepotrestáš a dáš mi úrodu."

Ježíš i Buddha tento model rozbili a nahradili ho osobní odpovědností a psychologií:

• Buddha říká: Jsi to ty, kdo ovládá svou mysl. Tvé utrpení nepochází od bohů, ale z tvé vlastní připoutanosti a nevědomosti.

• Ježíš říká: Království Boží je ve vašem vnitru. Bůh není vzdálený soudce, kterého uplatíš v chrámu, ale milující Otec, který se dívá do tvého srdce.

Axiální věk a lidský archetyp

Z širšího pohledu oba zapadají do období, které filosof Karl Jaspers nazval "Axiální věk" (přelom starověku, cca 800–200 př. n. l., kam myšlenkově spadá i Ježíšův pozdější vliv). V této době lidstvo po celém světě nezávisle na sobě (v Číně, Indii, Řecku, Izraeli) dospělo do fáze, kdy začalo objevovat individuální svědomí a univerzální morálku.

Lidská psychika má navíc univerzální potřeby: všichni toužíme po míru, bezpečí, smyslu života a vysvobození z utrpení. Proto nepřekvapí, že dva hlubocí myslitelé došli ke stejným morálním závěrům, i když žili stovky let a tisíce kilometrů od sebe. Byl to zkrátka obrovský upgrade lidského vědomí. Místo uctívání vnějších forem přinesli vnitřní transformaci.