Kam směřuje naše pozornost?

Víte, uctívat satana lze dvěma způsoby:

1. jako satanista, tj. kreslit pentagramy kozí či kohoutí krví a obětovat batolata na černém oltáři.
2. jako křesťan neustále v modlitbách vymítat ďábla ze svých životů (setkal jsem se s tím hlavně u charismatiků)

A tady nastává problém, satanu se tak v obou způsobech dává přehnaně mnoho pozornosti i duchovní energie.

A co to má společného s gnosticismem?

Připadá mi že gnosticismus (je jedno jaký směr) dává příliš moc energie demiurgovi ať už o něm mluví pozitivně či negativně nebo též neutrálně, a tím ubírá pozornosti skutečnému Zdroji. Pravý gnostik by tak měl konečně opustit demiurga a zamířit někam výš do plerómy.

A tady nastává problém, protože Buddha na to jde jinak. Neřeší stvořitele, duchovní bytosti, jak to vypadá v tom či onom nebi nebo v té či oné sféře, ale pracuje hlavně s člověkem samotným, s jeho osobností, jak může pracovat na svém osobním rozvoji, aby se konečně vymanil z této samsáry. 

A pokud se ho ptali na stvořitele, čili podle gnostiků demiurga, tak od něj odvedl pozornost opět k člověku samotnému.

A tu přicházíme na jedno podobenství, člověka zasáhne šíp, a když k němu spěchá léčitel, aby ho uzdravil, tak ho ten zasažený zastaví a nedovolí mu vytáhnout šíp, dokud (a tady nastává problém všech gnostiků), dokud nezjistí něco o tom střelci, jak se jmenoval, jaké byl národnosti, jaké kasty či náboženství, z čeho byl ten šíp, z jakého dřeva, zda-li je hrot kamenný či železný, z jakého materiálu je tětiva luku, ze šlachy jelena či něčeho jiného, jaké je peří na šípu, jestli z papouška či jiného ptáka... spousta zbytečných otázek a pravý smysl, šíp v ráně gnostikovi uniká.

Ono je to cílený hlavně na takovéto gnostické filosofování, vytváření mýtů a bájí o emanacích a plerómě, o archontech, jakým způsobem vznikli a zda-li padla Sofia nebo Logos, a jakým způsobem padli ten či onen... to je přesně to filosofování o původu šípu, místo toho aby si ten gnostik vytáhl šíp z rány a snažil se ránu ošetřit a vyčistit, zabývá se pak tím šípem, a čím více se rýpe v otevřené ráně, tím více si způsobuje infekci a hnis... a tímto se gnostik stává více negativním.

A pak to nejhorší nastává, že gnostik tolik zaměřuje svou pozornost na demiurga a archonty, že úplně zapomíná na pravého Boha... a nebo zaměňuje pravého Boha za demiurga, tj. nepěstuje si Lásku ke svému Otci, ale nenávist k falešné modle, onomu vymyšlenému demiurgovi.

Podobá se to tomu, jakým způsobem přidáváme na algoritmu příspěvkům, které se nám nelíbí. Čím více jej komentujeme nenávistnými zprávami, tím více roste jeho rozšíření a i ten obyčejný dislike nebo zamračený smajlík mu přidává pozornosti. Navíc dáváme do toho mnoho své energie a zahlcujeme si svou mysl negativními myšlenkami.

Pouze diskutuji o tom, co se mi právě na gnosticismu nelíbí a proč z něho mám špatný pocit, přičemž  myšlenka, že žijeme v matrixu, vězení či iluzi a je potřeba se osvobodit není špatná a je společná Buddhovi i gnostikům. 

A přestože oba směry mají společnou cestu, buddhisté se více zaměřuji na svůj seberozvoj a své osvobození, zatímco gnostik kouká do nebe a svaluje vinu na všechny nebeské či pekelné mocnosti a namlouvá si, čím více o těch jevech ví, přemýšlí a mluví, tím více získává gnozi. Veškerou práci i zodpovědnost tak ze sebe odkládá a oddaluje si své vykoupení někam na neurčito.

Věřím však, vážení příznivci gnóze a poznání, že takovéto chyby jistě neděláte a zaměřujete svou pozornost správným směrem. V podstatě jde o to, že každý z nás jsme strůjci své vlastní reality a nějaký demiurg někde na obláčku nás nemůže ovlivnit.

Dole si můžete poslechnout více na toto téma u Jany a Martina.