Dekonstrukce Bible: Hledání Ráje

Co kdyby vám někdo řekl, že koncept biblického ráje je jen melancholickou vzpomínkou prastarého národa na jejich ztracený domov? Pojďme prozkoumat počátky tohoto národa Sumerů.

Durandův kámen

V letech 1878 až 1879 působil jistý Edward Law Durand jako britský politický rezident v Bahrajnu. Mimo jiné ho pověřili průzkumem samotného ostrova, kde si jako jeden z prvních Evropanů všiml rozsáhlých polí s deseti tisíci záhadnými mohylami. 

Při prohlídce vesnice Bilad al-Qadīm narazil na černý čedičový kámen, který místní obyvatelé zastavěli do zdi místní šíitské mešity (Madrasah Dawūd), kteří věřili, že má zázračnou moc a léčí nemoci nohou, pokud se o něj nemocný otře. Durandovi se podařilo získat povolení kámen vyjmout a pořídit z něj sádrový odlitek a nákres, protože na jeho povrchu rozpoznal starověký klínopisný nápis.

Poté poslal nákres a odlitky do Londýna přednímu britskému asyriologovi Siru Henrymu Rawlinsonovi. Nápis byl vyryt ve starobabylonském klínovém písmu (datovaném zhruba do období 1800–1650 př. n. l.) a zněl:

"Palác Rímyuma, služebníka boha Inzaka, muže z kmene Agarum."

Tento nápis obsahoval velice cenné informace:

• Na tomto ostrově sídlil jakýsi král Rímyun s organizovaným dvorem.
• Dále je zde jmenován bůh Inzak, kterého sumerské mýty označovaly za pána a ochránce Dilmunu, do té doby mýtické země a pravlasti Sumerů.
• Kmen Agarum odpovídá jinému biblickému kmeni, který povstal skrze Ismaela, syna otrokyně Hagar. Také odpovídá arabskému označení pro oblast východní Arábie a Bahrajnu.

Do zveřejnění Durandova nálezu vedli badatelé spory o tom, kde vlastně ležel bájný Dilmun, o kterém se psalo na tisíce mezopotamských tabulek. Někteří spekulovali o jižním Íránu či pobřeží Indie, teprve tento převratný objev definitivně ukotvil starověký Dilmun do oblasti Bahrajnského souostroví a přilehlé oblasti Perského zálivu.

Sádrový odlitek zůstal v londýnském muzeu, samotný originální kámen nechal Durand převézt do svého rodinného sídla v Anglii.

Během druhé světové války v roce 1940 však dům zasáhla německá bomba při bombardování Londýna. Originální Durandův kámen byl při explozi a následném požáru zcela zničen. Navzdory fyzickému zániku originálu zůstává Durandův objev z roku 1879 mezníkem, který proměnil Dilmun z pouhé mytologické zahrady bohů v reálnou kapitolu dějin starověkého Předního východu.

Historie objevu Dilmunského království však nekončí. V polovině 20.století dánská expedice pod vedením Petera Globa a Geoffreye Bibbyho definitivně potvrdila, že bájný Dilmun není jen mytologickou fikcí, ale je vysoce rozvinutou městskou a obchodní kulturou doby bronzové (kolem 2050–1700 př. n. l.).

Co vlastně bylo objeveno?

V lokalitě Barbar na severu ostrova odkryli archeologové tři kamenné chrámy stavěné z precizně opracovaných vápencových bloků na umělých terasách, dále podzemní bazén s kamenným schodištěm, vybudovaný přímo nad přirozeným sladkovodním artézským pramenem a nakonec bronzovou plastiku býčí hlavy, která se stala symbolem bahrajnské archeologie.

V Qal'at al Bahrajn (doslova "Bahrajnské pevnosti") byly odkryty mohutné hradby, brány, obytné čtvrti a četná skladiště z doby kolem roku 2000 př. n. l. Dále se tu objevily harappská závaží z údolí Indu (krychlové kameny s přesným poměrem hmotností), mezopotámské klínové tabulky či pečetní válečky a i samotná dilmunská pečetidla kruhového tvaru. To vše včetně nálezu ománské mědi v tavicích dílnách doložilo, že město sloužilo jako centrální překladiště – jakýsi starověký Manhattan své doby.

Zajímavější však bylo samotné vnitrozemí Bahrajnu, kde se objevily deseti tisíce hlíněných mohyl. Někteří předpokládali, že celý Bahrajn sloužil jako centrální pohřebiště pro celou Mezopotámii, což bylo následně vyvráceno. Mrtví byli pohřbíváni v jedno- nebo vícekomorových kamenných hrobkách zasypaných hlínou s keramickými nádobami na potraviny, bronzovými zbraněmi, korálky z karneolu a slonovinovými předměty, což svědčilo o víře v posmrtný život a vysoké životní úrovni. Všechny tyto věci pohřbené se zesnulými svědčili o místním původu, nikoliv původu z celé Mezopotámie.

Podzemní prameny

Dnešní Bahrajn je ostrov pokrytý pouští, málokdy tam prší. Ve starověku však tato oblast vynikala místní raritou – artézskými prameny.

Sladká voda z podzemních zvodní Arabského štítu proudila pod nepropustnými vrstvami a pod silným tlakem tryskala ze dna moře přímo do slané vody (např. prameny Kawkab a Chor Fasht). Docházelo dokonce k tomu, že lovci perel a námořníci po tisíciletí potápěli s vaky z kozí kůže, aby uprostřed moře nabírali pitnou vodu.

A tady se dostáváme k jádru historického pudla. Staří Sumerové na základě těchto pramenů věřili, že se v podzemí nachází obrovský sladkovodní oceán Abzu, jemuž pak vládl samotný Enki.

Enki byl zobrazován s korunou se dvěma páry býčích rohů a s prameny, které stékaly z jeho ramen jako andělská křídla. Když se ještě nakrátko vrátíme k mýtu o snězení osmi zapovězených bylin (a ono to bude hrát ještě velkou roli, jak uvidíme), pak k vyléčení Enkiho pokožky, paže, zubu (záleží na interpretaci klínových nápisů) byl zrozen bůh Inzag. Jako odměnu mu bohyně Ninhursag svěřila vládu právě nad celou zemí Dilmun, odkud pak vládl se svou manželkou Meškilak.

Inzag stál na vrcholu pantheonu v Dilmunu, který se lišil od samotného Sumeru i svým semitským původem, nicméně tomu nebránilo později k splynutí Inzaga s mezopotámským božstvem Nabû. Inzag v Dilmunu zastával úřad Enkiho, stal se pánem podzemních vod, úrodných palmových hájů a původcem sladkých datlů, kterými se pyšnilo místní království.

Dilmun jako pravlast Sumerů

V klínovém písmu se Dilmun zapisoval třemi slabikami NI.TUK.KI. Slabika NI se může číst jako i nebo li a má význam "tuk, olej" nebo slouží jako čistá slabičná hodnota. TUK označuje vlastnictví, tedy naše sloveso "mít, vlastnit, získat" a nakonec KI je závěrečný determinativ pro zemi, město či geografické místo. Celý název pak v sumerštině se může přeložit "země mající tuk / hojnost".

Moderní asyriologové se však přiklánějí k názoru, že slovo Dilmun nepochází z původní sumerštiny, je dokonce starší adaptací předsumerského nebo starosemitského názvu dané oblasti. V básních Enki a Ninhursagnebo Ziusudra je Dilmun označován jako 

• ki-sikil ("čisté místo / čistá země"), 

• ki-kù ("posvátná / zářící země"), 
• kur-ud-è-a ("země, kde vychází slunce – země úsvitu") 
• ki-utu-è-a ("místo, kde vystupuje bůh Utu")

Všechna tato označení ukazují, že pro Sumery byl Dilmun posvátným východním počátkem – místem ranního světla a nezkaženého pramoře, samotnou jejich pravlastí, na kterou vzpomínali s jistou nostalgií.

Úrodná zahrada

Když se zahledíme na současnou archeologii, vidíme, že dolní oblast Mezopotámie (jižní Irák kolem delty řek Eufratu a Tigris) byla ještě v první polovině šestého tisíciletí neobydlená a pak se najednou zalidnila kulturou el-Ubajd, která už vykazuje plně rozvinuté technologie: zavlažovací kanály, monumentální architekturu z nepálených cihel, pokročilé hrnčířství a organizovaný náboženský život. Tato civilizace nevznikala pomalu na místě, ale přišla odjinud.

Což nás přivádí k jistým k geologickým a klimatickým změnám v té oblasti a té doby. Musíme se však vrátit ještě o další tisíce až deseti tisíce let zpátky do minulosti.

Zhruba v období 70 000 až 15 000 let př.n.l. probíhala poslední vlna doby ledové. V pevninských ledovcích byla vázána ohromná masa vody, což způsobilo pokles hladiny oceánů až o 120 metrů. Perský záliv je celkem mělký, není hlubší než 30 až 50 metrů, v místě Hormuzského průlivu dosahuje největší hloubky 90 metrů. V době posledního glaciálního maxima byl Perský záliv úrodnou kotlinou, která bylo rozlehlá jako dnešní Velká Británie.

Středem kotliny protékala mohutná řeka Ur-Šatt al-Arab, kam se vlévaly čtyři řeky: Eufrat, Tigris z Mezopotámie, Karún ze severních íránských hor a tehdy vodnaté řeky z Arabského poloostrova, jejíchž pozůstatkem je dnes Wádí'l-Batin. V této chráněné kotlině navíc tryskaly z ohromné hloubky artézské sladkovodní prameny. Celá tato oblast byla úrodnou oázou plnou zvěře, ryb a vegetace, obklopenou nehostinnými horami a pouštěmi.

A pokud vám toto něco připomíná z moderní biblické mytologie, nejste daleko od pravdy.

Čtyři řeky Ráje

Biblický popis ráje v knize Genesis (Gn 2,10–14) podává překvapivě detailní topografický záznam: z Edenu vytékala jedna velká řeka, která zahradu napájela, a za jejími hranicemi se dělila do čtyř hlavních proudů či ramen (hebrejsky ro'šim – doslova "hlav").

První řeka Píšon, která "…obtéká celou zemi Chavíla, kde je zlato, vonná pryskyřice bdelium a kámen karneol…", znamená "tryskající" či "proudící". Země Chavíla, kterou obtéká, odpovídá dnešní oblasti střední a západní Arábie kolem vyschlého řečiště wádí'l-Batin (též wádí'r-Rimma), kde se nacházejí zlaté doly. Ještě v době ledové tudy protékala řeka odvodňující celý Arabský poloostrov.

Druhá řeka Gichon nám trochu zamotá hlavu, protože "obtéká celou zemi Kúš." Starověcí autoři tuto řeku ztotožňují s Nilem, protože Kúš odpovídá dnešní oblasti Núbie a Etiopie. Nicméně v mezopotamském kontextu odkazuje na zemi starověkých Kassitů (též Kaššů) v íránském pohoří Zagros. Gíchón by tak odpovídal dnešní řece Karún nebo Kerche v jihozápadním Íránu.

Třetí řeka Chidekel teče "na východ od Asýrie", což nepochybně vede k řece Tigris (akkadsky Idiglat, sumersky Idigna).

Poslední čtvrtá řeka Perát je v Bibli uvedena bez bližšího popisu, protože byl pro tehdejšího čtenáře samozřejmostí (řeka Eufrat, akkadsky Purattu, sumersky Buranun).

Záplava Perského zálivu

Posledním ukazatelem jsou zde artézské prameny. V Genesis 2:6 máme zmíněno:

"Jen záplava vystupovala ze země a napájela celý zemský povrch."

(ekumenický překlad Bible)

"Ale pramen vystupoval ze země a zavlažoval celý zemský povrch."

(Studijní překlad Bible)

Takže podle Bible zahrada Eden ležela na východě a mluví o čtyřech řekách: Eufrat, Tigris, Píšon a Gíchon.

Co se tedy nakonec stalo?

V období tání ledovců (cca 12 000 až 6 000 př.n.l.) začala hladina oceánů prudce stoupat. Kolem roku 10 000 př.n.l. vnější oceán prolomil Hormuzský průliv. Zatopení neprobíhalo lineárně, ale v prudkých pulzech spojených s kolapsy ledovcových jezer v Severní Americe (např. jezero Agassiz kolem 6200 př. n. l.). 

Voda postupovala zálivem rychlostí až 1 km za rok, což v rovinatém terénu znamenalo ústup pobřeží o desítky metrů za jediné generace. Celá katastrofa se pak završila počátkem 6.tisíciletí byla kotlina definitivně zaplavena. Hladina moře tehdy dokonce sahala hluboko do vnitrozemí až k městům Ur a Eridu v jižním Iráku.

Sumerský exodus

Jak jsem již uvedl, ještě kolem roku 5 500 př.n.l. byl jižní Irák neosídlen. Pak se v této oblasti náhle objevuje obejdská kultura – předchůdce Sumerů. Populace lovců, rybářů a raných pěstitelů, kteří po tisíciletí obývali dno Perského zálivu, byla postupující vodou vytlačována směrem na severozápad – do nově vznikajících delt Eufratu a Tigridu.

Lidé byli stlačeni na mnohem menší plochu, což si vynutilo přechod k intenzivnímu zemědělství založenému na umělém zavlažování, vyšší míru společenské organizace a kooperace při stavbě kanálů a hrází a vznik stálých sídel, z nichž se později stala první sumerská města (jako Eridu, považované samotnými Sumery za nejstarší město na světě).

Pokud předkové Sumerů (či jejich významná složka) žili po tisíciletí v izolované enklávě Perského zálivu odděleni od semitských a indoevropských populací na severu, vysvětlovalo by to, proč je sumerština izolovaným jazykem bez jakýchkoli doložených příbuzných.

První město Sumerů, Eridu, bylo postaveno na břehu laguny, kde se mísila sladká voda z kanálů s mořem. Právě zde vznikl kult boha Enkiho, pána podzemních sladkých vod (Abzu). A možná právě za to mohla vzpomínka na artézské prameny prýštící ze země, posléze ze dna moře.

A nakonec tu máme eposy o Atrahasísovi, Ziusudrovi a Utnapištimovi (předlohy Noemovy archy), které detailně popisují, jak "jižní vichr přihnal bouři" a "vody z podzemí a moře prolomily hráze" (srovnej s biblickým veršem Genesis 7:11, kde "se provalily všechny prameny propastné tůně". Nešlo nutně o jednorázový lokální rozliv Eufratu, ale o hluboko zakotvený archetyp zániku starého světa pod postupující mořskou hladinou.

Skutečnost, že Sumerové hleděli na jih k Bahrajnu (Dilmunu) jako k "čisté zemi", zemi předků a místu, kde přežil jediný člověk z dob před potopou, přesně odpovídá tomu, že Bahrajn a jeho okolní šelf byly kdysi nejvyššími pahorky zatopeného ráje jejich předků.

Což nás nakonec přivádí k závěrečné otázce:Není biblický ráj v Edenu nakonec takovou nostalgickou vzpomínkou Sumerů na svůj původní domov, kam měli zapovězený přístup podobně jako Adam a Eva po vyhnání z Ráje?